Když nám kojení nešlo, aneb šťastná matka = šťastné dítě

8. ledna 2017 v 21:44 | sheila |  --> Kojenecké mléko a vše kolem něj
"A je to tady, nejde mi kojeni!" Aneb k tomuhle verdiktu jsem se dopracovala po 12 týdnech "utrpení" a sebepřesvědčování, že to není tak, jak to vypadá, že určitě se jedná o růstový spurt, přechodný nedostatek mléka a já nevím co všechno, a že přece určitě budu kojit ALESPOŇ 6 měsíců. (No nepovedlo se) Dnešní doba je taková, že kojení je na prvním místě a všude čteme, že je to to nejlepší, co dítěti můžeme nabídnout, a že bychom to měly vydržet co nejdéle a skoro za všech okolností.

Tak jsem si říkala, že přece nejsem bačkora, a že všechny ty nesnáze vydržím. Měsíc jsem po telefonu naháněla laktační poradkyně, když mi čtvrtá z nich do SMSky napsala, že už k ženám domů nejezdí, bude se vdávat a prostě nemá čas, tak jsem to pomalu začala vzdávat. Sestřička u pediatra i pediatr sám mě jen psychicky deptali vážením syna co týden či dva a jediná rada, které se mi dostalo, když syn skoro nepřibíral, bylo, že mám přidat jedno kojení :D Za ty tři měsíce jsem každý den spala všehovšudy 2-3 hodiny v trhaných úsecích, zhubla jsem 21kg (né že by mi tohle zrovna vadilo), vlasy mi padaly v chuchvalcích velikosti pinpongového míčku a v bytě to vypadalo jako na prérii - kde se povaluje suchá tráva - jen s tím rozdílem, že to byly moje vlasy. Kruhy pod očima, znechucený výraz tváře, na manžela jsem křičela při každé sebemenší blbosti, až jsem se jednoho dne skoro sesypala. Ptáte se proč? Z nevyspání, z nechutenství k jídlu, z neutichajícího pláče mého syna, který fakt skoro 3 měsíce probrečel, z nervů o jeho váhu a neustálé nepřibírání - kakání co 17 dní a všechny tyhle signály, které mi říkaly, že moje mléko nestačí. Snažila jsem se kojit jak dívá, ke konci tohodle maratonu to bylo třeba i 45 minut v kuse 10x za den a i potom syn plakal a až se unavil pláčem, usnul. Něco jako kojení v leže neexistovalo, protože se syn při téhle poloze dávil, takže v noci přenášení do obýváku do křesla, několikeré přikládání a synovo rozčilování, bouchání pěstí do prsu, křik a pláč. Když to potom už vygradovalo tak, že už jsem jej únavou sotva udržela na rukou, a manželovi jsem do telefonu křičela a brečela zároveň, že jestli ten malý smrad nepřestane křičet, tak mu něco udělám, uznala jsem i já sama, že tohle už nemá se zdravým stylem života nic společného. Nebylo to zdravé pro syna a už vůbec né pro mě a tak jsem se konečně odhodlala dát kojenecké mléko. Bylo to hrozně těžké, protože jsem tušila, že máme po kojení, a že jsem jako matka selhala. Když jsme synovi uvařili jeho první láhev kojeneckého mléka, měli jsme s manželem zrovna druhé výročí svatby, ale nebylo na tom teda nic hezkého. Na ty první 3 měsíce života našeho miminka vzpomínám s trpkou pachutí a nevím, jestli se toho někdy zbavím. Nebýt moji maminky, která mi velice pomohla v této době, tak nevím, jak bych to sama zvládla - neměla jsem daleko k hospitalizaci pro nervové zhroucení či celkový kolaps organismu.

A proto, pokud stojíte, před stejně těžkým rozhodnutím jako já, zda dát, či nedat umělé kojenecké mléko, tak si zapamatujte následující větu: "Šťastná matka se rovná šťastné dítě." A to skutečně platí, bezvýhradně za všech okolností. Pokud vy sama nebudete aspoň trošku šťastná a nebudete mít naplněné své základní lidské potřeby, tak budete nervózní a na prcka to stejně přenesete a on vám pak bude plakat, bude nervózní a nespokojený stejně jako vy. Takže jsme se z toho začarovaného kruhu začali pomaličku dostávat. Syn byl úplně přešťastný, když vypil svoji první láhev umělého mléka, spinkal, neplakal, dokonce se začal více usmívat. A tak, asi během 14 dní se z uplakaného uzlíčku, stal klidný, veselý chlapeček, co má plné bříško a maminku, která už taky není tak nervózní. Konečně začal i přibírat a vše bylo na dobré cestě. Ptáte se a co kojení? No kojení dopadlo, tak jak jsem očekávala, syn v okamžiku, kdy dostal láhev, začal moje prsa odmítat. Bojkotoval je a nechtěl se již dále trápit jako doposud, takže se v podstatě ze dne na den odstavil sám. Obrečela jsem to, ale byla jsem ráda, že on je konečně napapaný a spokojený.

Nechci zde nikoho nabádat, aby nekojil - chraň bůh - spíš chci jen ostatním maminkám sdělit svoji zkušenost a podpořit je. Prostě každému není zrovna dáno kojit dva roky a mít spokojené dítě, kterému to takto vyhovuje. Né každé dítě je "cucavec" a co jsem mluvila s ostatními maminkami, které už mají třeba dvě děti, tak všechny se shodují, že každé to mimčo bylo úplně jiné při kojení. Prostě a jednoduše, na kojení musí být dva a když jeden nebo druhý nemůže, tak se nedá nic dělat. Můj syn byl a je lenivec a přisávat se k prsu se mu nechtělo již na porodním sále, ani doma a celkově cokoliv dělat se mu nechce - pasení koní ho nebaví a přetáčet se ze zad na bříško a zpět také ne. Takže když to tak zpětně hodnotím, rozhodně to nebylo jen moje selhání, ale i to, že miminku se moc nechtělo sát, nebo nato prostě bylo celkově slabé a unavené.
A tak to u nás bylo, takže né všude to končí happy endem, že se mléko "určitě" udělá, a že krize se překlene, každý to štěstí nemá a tak jsme se vydali opět na novou cestu. Zkoumali jsme, které mléko bude nejlepší, které láhve a jaký způsob jejich udržování bude nejlepší a všechno jsme samozřejmě chtěli perfektní - respektive hlavně já, znáte to :)

Ale o tom třeba zase příště, o výběru mléka, o tom jak dávkovat, jak vařit, jak udržovat láhve, jak vyřešit cestování s umělým mlékem a jak to celkově zvládat, aby se z toho člověk nezbláznil - protože co si budeme říkat, vytáhnout prso a mít mléko ideální teploty, konzistence a množství je jiné, jak vařit mléko z krabice.
Nevěste hlavu, určitě jste udělaly všechno proto, aby to vyšlo, ale život to prostě zařídil jinak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klara Klara | 1. února 2017 v 12:54 | Reagovat

Ahoj, po precteni musim vyjadrit podporu. Nas maly byl taky liny sat, v porodnici jsem cely pobyt probrecela, protoze sestry svadely na me, ze ho neumim spravne nakojit (mam veliky prsa, tak jsem s tim taky bojovala). Domu jsem si koupila kojici kloboucek a tak nejak jsme spolu bojovali. Pak jsem na konci sestinedeli musela na operaci zlucniku a od te doby byl castecne na UM. Materske zacal s postupem mesicu odmitat a tak jsme to spolu dotahli do pul roku, kdy uz mel jen treba dve kojeni a zbytek UM. Nakonec jsme to vzdali a ja byla razem mnohem stastnejsi a pohodovejsi. Takze souhlasim s tim, ze proste kojeni neni pro kazdyho a proc zbytecne trapit dite i sebe, kdyz uz dneska je takova spousta kvalitnich nahrad :-)

2 Personalistka Personalistka | 16. února 2017 v 7:38 | Reagovat

Inzerce práce a brigád najdete na www.personalistka.cz

3 Dara Dara | E-mail | 19. dubna 2017 v 12:08 | Reagovat

Dobry den, i ja bojovala s kojeni  od zacatku, ale jak mi poslal kamaradka clanek o kojeni, ze kojeni neni o mamince, ale o miminku, tak nejak jsem byla rada, ze neni chyba jenom ve me. Maly sat nechtel, neslo mu to, vztekal se, svadeli to na zapadle bradavky a vnucovali kloboucky a dokrmovani. Mleko prestavalo po 14ti dnech tect, takze jsem pouzila odsavacku a potom rucni stimul a hle, sani bylo na svete.Po 3 mesicich prisel prvni zanet, potom opet pokles laktace a natrzena bradavka, jak se maly vztekal, ze netece dost. Prisly rady na poradkyni, kelimek, strikacka k prsu a
prvni davky UM.Obrecela jsem to a vrhla se na homeopatika (nikdy jsem tomu neverila a pomohly jen na kratko).Prijem UM se zvysil a maly byl spokojeny do prvnich vyrazek :// uz jsme nevedeli jak dal, nastesti existuji bylinky benedikl a pliskavice, zachranily mi kojeni a s prikrmy se to dalo udrzet. Ted je nam 7mesicu a ja mam dalsi zanet, pani doktorka mi naznacila, ze trpim malo a atb mi neda, takze 4 dny v bolestech a zase pomohly bylinky, ted lichorerisnice.Stoji me spoustu usili kojit, ale zatim bojuju jak lvice o radost moji a maleho, tak moc vam rozumim, jak tezke je to na psychiku, kdyby z UM nemel zacpu 12 dni a vyrazky, sla bych do toho hned ;)

4 prikrmyodsheily prikrmyodsheily | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 22:11 | Reagovat

[3]: Děkuji za vaši zkušenost :) Jsem ráda že se vám to daří a teda že se s tím vážně perete jako lvice :) Máte muj obdiv - každá maminka co to dlouhodobě zvládá má můj upřímný obdiv. Všichni si myslí že kojení je pohoda a příjemná, automatická záležitost. No bohužel nejsme naprogramované jako zvířata a holt je to těžší, než se může zdát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama